Report Airshow Radom 09

K sepsání tohoto článku mě přiměly mé smíšené pocity, které ve mně převládají zhruba 8 hodin po našem návratu zpět domů z polské Radomi, kde se konal již 11. ročník letecké airshow. Název článku jsem ztotožnil s názvem knihy, kterou jsem četl před léty „Poslední let pilota Migu 25“, protože okolnosti, které se na airshow udály se s názvem této knihy tak trochu ztotožňují. Ale nepřebíhejme a vezměme to pěkně popořádku.

Nápad vyrazit na leteckou airshow do polské Radomi se nám v hlavách zrodil na zpáteční cestě z velmi vydařeného leteckého dne v rakouském Zeltwegu. Chopil jsem se tedy opět organizačních aktivit a celou akci naplánoval. V průběhu plánování mělo zájem vyrazit se mnou do Radomi více lidí, nicméně kvůli různým okolnostem nakonec zbyl jen Tomáš Janeček. Jelikož jsme tedy zůstali na výlet jen dva, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme v sobotu 29. 8. 2009 brzo ráno Tomášovým autem. Odjezd pro mě byl naplánován zhruba na jednu hodinu ranní, kdy jsem Tomášovým autem vyrazil z Ostravy na letiště do Krnova vyzvednout Tomáše, který se tam večer účastnil hangár párty. Za necelou hodinku jsem Tomáše vyzvedl v Krnově na letišti a společně jsme vyrazili směr Radom. A tím to vlastně vše začalo.

Jelikož byl Tomáš celkem unaven, bylo dohodnuto, že až do Radomi budu řídit já, a že Tomáš si po cestě v autě odpočine. Za pár kilometrů jízdy jsme úspěšně překročili česko-polské hranice a noční tmou se ubírali vpřed. Po asi 20 kilometrech jízdy Polskem jsme narazili na docela velkou cestovní uzávěru a museli se vydat po objížďce. Jelikož jsme měli v autě GPS navigaci, neviděl jsem v tom žádný problém a vyrazil dále směrem, kterým ukazovala dopravní značka objížďky. GPS navigaci se to ze začátku moc nelíbilo a snažila se nás navést zpět. Nicméně jsem v tuto chvíli nedbal jejích rad a jel dále po objížďce. Po asi dalších 20 kilometrech jízdy jsem už trošičku znervózněl a začal jsem si říkat, že objížďka už je nějaká dlouhá, ale dál jsem řídil směrem vpřed. GPS navigace se už mezitím chytla a nevedla už nás zpět, a jelikož zmizely i cedule s objížďkami nechal jsem se navigací vést. Tomu, že zmizely cedule, které nás měly vést po objížďce, jsem se ani nedivil a říkal jsem si, že jsme v Polsku a že mě to vlastně v Polsku ani nepřekvapuje. Kámen úrazu nastal, kdy mě GPSka navedla do odbočení a za odbočkou nahlásila: „Jeďte 2,5 kilometru a naloďte se na trajekt“. Nedělám si legraci, opravdu se to v té chvíli stalo a já celkem v autě údivem ztuhl. Kdo by to byl v Polsku asi 40 km od českých hranic čekal že? Zastavil jsem auto a chvilku přemýšlel co se děje. Říkal jsem si, že se buď GPSka zbláznila, nebo jsme asi dorazili k moři. Naštěstí ve mně převládl chladný rozum, otočil jsem auto zpět a vydal hledat nějaký jiný brod přes tu zatracenou polskou řeku, která se nám postavila do cesty. Po dalších asi 10 kilometrech jízdy jsme naštěstí narazili na most, který hrozbu lodního trajektu zažehnal. Nechali jsme se tedy opět vést GPS navigací a další cesta do Radomi už naštěstí dopadla bez problémů.

Do Radomi jsme dorazili zhruba 10 minut po 8 hodině ranní a rozhodli jsme se nejdříve zajet na školskou kolej, kde jsme měli domluvené ubytování, nechat věci a auto. Na kolej nás GPSka kupodivu navedla úplně bez problému, takže jsme vybalili věci na pokoj a vyrazili směr letiště. Vrátný na koleji nám poradil, že máme jet na letiště městkou hromadnou dopravou, že pěšky je to moc daleko. Uposlechli jsme jeho rad a vydali se obtěžkáni technikou a židličkami na zastávku městského autobusu. Tu jsme bez problému nalezli a kupodivu i autobus č. 5 měl jet na letiště asi za 10 minut. Chvilku jsme uvažovali, zda si koupíme jízdenku na MHD, ale jelikož jsem z internetu už dopředu věděl, že zdarma budou mít jízdu jen ti, kteří nechají auto na jednom z oficiálních parkovišť k airshow a budou mít doklad o zaplacení parkovného, raději jsem Toma přemluvil a jízdenky jsme si zakoupili v blízké trafice. A udělali jsme velmi dobře! Po 2 zastávkách jízdy autobusem totiž na zastávce do autobusu nastoupilo 5 drsných polských ženských revizorů a jali se cestující kontrolovat. Jelikož jsem po cvaknutí jízdenky nepředpokládal, že kontrola nastane, zasunul jsem jízdenku hluboko do kapsy a chvilku mi trvalo, než jsem ji z ní vylovil. Nakonec jsem jí k velkému zklamání nepříjemné revizorky z kapsy vylovil a ta musela kšefty hledat jinde. To ovšem opět nebylo vše! Jelikož jsme s Tomem stáli u dveří, tak jsme na další zastávce z autobusu vystoupili s tím, že necháme vystoupit lidi a opět jsme nastoupili. Další nepříjemná revizorka si toho ale asi nevšimla, že jsme jen pouštěli lidi ven a po rozjetí autobusu se nás opět snažila zkontrolovat. Snažil jsme se jí sice česky vysvětlit, že už jsme zkontrolováni byli a že už jsme v autobuse jeli, ale bohužel si to nenechala vysvětlit a já opět musel lovit jízdenku z kapsy, kterou jsem měl v kapse ještě hlouběji než předtím. Nakonec jsme ale tedy šťastně jízdu polskou MHD přežili a vystoupili v blízkosti letiště. Na letiště už to bylo jen kousek, takže nebyl problém se tam pěšky přesunout, zakoupit vstupenku a jít hledat volné fleky u plotu. Lidí už bylo na letišti celkem dost, nicméně fleky u plotu jsme ještě nějaké našli. Počasí zatím bylo celkem příjemné, svítilo sluníčko a na nebi bylo jen málo mráčků.

V 10 hodin začal letový program ukázkami polských aeroklubů, které trvaly zhruba do půl 12. Tyto ukázky mě zase až tak moc nezajímaly, takže jsem jim nevěnoval takovou pozornost. Mezitím se ale obloha začala pomalu zatahovat, až se zatáhla úplně a nebe pokryly dešťové mraky. Kolem 12 si chtěl nějaký polský ministr užít svou půlhodinku slávy a chopil se oficiálně zahájit airshow. V průběhu půl hodinového polského tlachání (ani jsem neveděl, že jsou poláci tak ukecaní) nám nad dráhou prolétl polský Hercules C-130, 2 polské CASA 295 a 2 polské M-28 Bryza. To bylo naštěstí z nudného zahájení vše a na start se nachystaly finské Hawky – Midnight Hawks. To už ale celkem silně pršelo a v průběhu následujících hodin bylo ještě hůře. Finské Hawky sice do deště ještě odstartovaly, udělaly ale asi jen 5 průletů a zmizely divákům v mracích na okruh na přistání. Jelikož měl s sebou Tomáš radioscanner, tak jsme slyšeli, že jim při přistání z věže nabízeli elektronické navádění na přistání, ale finové se nakonec rozhodli přistát na Vizual. To už ale lilo opravdu silně a někteří méně odolní diváci chvatně opouštěli letiště. Po dosednutí finských Hawků se začalo do vzduchu chystat běloruské Su-27. Mělo již nahozené motory, ale z věže nakonec dostali Bělorusové příkaz ke zrušení startu kvůli nepřízni počasí. Komentátor za chvíli také vyhlásil přerušení letového programu do 14 hodiny, s tím že se ve 14 hodin uvidí, co se bude dít dále. Stále dost silně pršelo a i my skalní i přesto, že jsme byli náležitě na déšť připravení, jsme začínali být hodně mokří. A když píšu hodně, tak myslím moc hodně. Přestože jsem měl pláštěnku, tak jsem měl spodní část kalhot totálně mokrou a i boty mi začaly pomalu vlhnout. Jelikož ani ve 2 hodiny odpoledne se letový program neobnovil, a jelikož jsme i my byli už totálně promočení, vzdali jsme také sobotní program a vydali se usušit zpět na kolej. Cesta na autobus trvala déle, než jsme čekali. Museli jsme jít dále než ráno na letiště, jelikož jsme nevěděli, že autobus č. 5, kterým jsme ráno přijeli, jezdí jen v jednom směru. To jsme zjistili až druhý den. Prodírali jsme se davy lidí, kteří chvatně také opouštěli letiště. Po cestě se valily proudy vody, která se na nás snášela i z oblohy. Po asi 2 km chůze jsme dorazili na jinou autobusovou zastávku, ze které jel autobus č. 21, který měl podle jízdního řádu jet přes ulici, na které jsme byli ubytováni. Tomáš tomu sice moc nevěřil, ale nakonec když jsem prohlásil, že už je mi to jedno a že už nikam nejdu, se nechal přemluvit a do mezitím přijetého autobusu nastoupil se mnou. Cesta autobusem se v kolonách aut a v dešti nepříjemně vlekla, ale po asi 30 minutách jízdy jsme naštěstí dorazili na zastávku, ze které jsme ráno vyrazili, jen v opačném směru. Na kolej to už bylo jen pár kroků.

Na pokoji jsme vybalili všechny mokré věci a doufali jsme, že do rána vyschnou. Hlavně foťáky a Tomášova kamera dostaly zabrat. Naštěstí jsme měli na druhý den ještě nějaké suché věci a další boty, protože oblečení nám do rána stejně neuschlo. Po krátkém odpoledním odpočinku jsme ještě k večeru pěšky vyrazili do centra města zkusit najít nějakou internetovou kavárnu, protože jsme chtěli na internetu zjistit, jaké bude na druhý den počasí a nějaké novinky o přerušeném sobotním leteckém programu. Kavárnu jsme sice nenašli, ale alespoň jsme se podívali do docela hezkého centra města, kde se konala vojenská oslava s vojenskými kapelami. Zpět na kolej jsme se vrátili asi kolem 21 hodiny, povečeřeli a šli jsme spát.

V neděli ráno jsme vstali už v 6 hodin, protože jsme chtěli být na letišti brzy. Bylo nádherné počasí s nebem bez jediného mráčku. Tušili jsme, že počasí tento den vyjde. Po potřebné hygieně, jsme urychleně sbalili věci, opustili nadobro kolej a vydali se opět na letiště. Tento den jsme už ale jeli k letišti autem. Auto jsme nechali na záchytném parkovišti k airshow nedaleko letiště a pěšky došli až na letiště. Na letišti jsme byli kolem 8 hodiny a zaujali docela dobré místo u plotu po pravé straně VIP tribuny. Jelikož letový program začínal opět až v 10 hodin, nechal jsem Tomáše hlídat věci u plotu a vyrazil nafotit statiku. Než jsem jí celou prošel, bylo zhruba 9:45 a já se vrátil zpět na naše místo. Mezi 10 a 12 hodinou probíhal stejný letový program polských aeroklubů jako předešlý den. S tím, že se do tohoto programu vměstnalo vystoupení Red Arrows, kteří v noci dorazili do Radomi. Po vystoupení Red Arrows nějaký polák opět oficiálně zahájil letový program druhého dne opět s průlety nákladních letadel polské armády zakončené průletem formací polských 3 x F-16, 3 x Mig-29 a 3 x Su-22. Po zahájení šly do vzduchu finské Hawky - Midnight Hawks. Jelikož bylo krásné slunečné počasí finové ukázali daleko více než předešlý den. Začínali jsme být nadšení. To jsme ale ještě neměli tušení, jaké tragédie budeme za pár minut svědky. Po dosednutí finských Hawků a jejich průjezdu po pojížděcí dráze před diváky odstartovali k odletu z Radomi Red Arrows a po jejich odletu se nachystalo k vystoupení běloruské Su-27. Před vystoupením Su-27 majestátně projelo po pojížděcí dráze před diváky a piloti divákům mávali na pozdrav. Komentátor oznámil, že piloti s tímto strojem v pátek při nácviku předvedli krásnou sestavu, ale že létali moc rychle, a že dnes chtějí všem divákům předvést, co toto letadlo umí. Za chvilku bylo sůčko na prahu dráhy a piloti efektně odstartovali ke svému vystoupení. Po odlepení od dráhy pilot letadlo přitáhl do utažené levé stoupavé zatáčky a skoro na pádové rychlosti začalo jejich vystoupení. Po dvou obratech po naši pravé straně se sůčko letem na zádech nad dráhou přesunulo na druhý konec dráhy, kde pilot letoun vytáhl do výšky a asi 2 krát letadlo přetočil a překlopil opět skoro na pádové rychlosti do střemhlavého letu. Těsně nad lesem na horizontu pilot vybral střemhlavý let do vodorovné polohy, ale odstředivou silou nám letoun zmizel za stromy. V tu chvíli mi v hlavě problesklo, že za těmi stromy musí být sakra nízko, ale netušil jsem, co bude následovat za chvíli.

Všichni diváci napjatě očekávali, kde se letoun opět vynoří nad stromy. Zhruba 5 vteřin se nic nedělo a najednou se nad stromy vyvalil obrovský kouřový mrak. Nebyl slyšet žádný výbuch. Jen se vyvalil ten kouř nic víc. Následoval šok! V tu chvíli už nám všem bylo naprosto jasné, co se stalo. Su-27 havarovalo! Toto nikdo nečekal! Okamžitě dostal z řídící věže pokyn ke startu záchranný vrtulník, který ihned letěl na místo havárie. Z věže pilot vrtulníku stále dostával pokyny, ať hledá piloty. Nemohl je nalézt. Ani my jsme nevěděli, zda se stihli za lesem katapultovat a zda přežili. Byla to těžko představitelná situace. Ačkoliv jsem osobně byl již na zhruba 25 leteckých dnech, nikdy jsem žádnou havárii nezažil. A musím konstatovat, že už ani nikdy zažít nechci. Doufali jsme alespoň, že se piloti stihli katapultovat a že přežili, ale stále jsme nic nevěděli. Ani komentátor leteckého dne žádné informace nesděloval. Vrtulník hledal piloty asi 1,5 hodiny, ale pravděpodobně je stále nemohl nalézt. Z radioscanneru jsme akorát slyšeli, že letadlo havarovalo asi 100m od domů, ale že na domy nespadlo. Zhruba v 15:30 se z reproduktorů ozval smutný hlas komentátora, který divákům oznámil, že bohužel oba piloti zahynuli. Komentátor také oznámil, že letový program je dále ukončený a že diváci mohou alespoň do večera shlédnout statické ukázky. Bylo nám z této letecké havárie hodně smutno. Těžko říci kde se stala chyba. Možná udělali chybu piloti, možná došlo k technické závadě na letadle. Každopádně jsme věděli, že tohle se stát rozhodně nemělo.

Po chvíli smutného přemyšlení jsme s Tomášem uvažovali co dál a rozhodli se pomalu vydat z letiště směrem k našemu zaparkovanému autu. Cestou zpět jsme ještě znovu prošli statické ukázky a pomalou chůzí vyrazili z areálu letiště. Po 20 minutách chůze, kdy jsme probírali, co se mohlo stát, jsme dorazili k našemu zaparkovanému autu. V autě jsme povečeřeli, a jelikož se přiblížila 17 hodina, vyrazili jsme autem zpět domů. V celé Radomi byla dopravní zácpa, protože hodně automobilů také odjíždělo z airshow. Po vyjetí z Radomi se před námi stále táhla kolona automobilů, takže cesta ubíhala velmi pomalu. Navíc silniční síť v Polsku není zrovna ideální a skoro všude se jezdí po 2 proudových komunikacích. Dálnic mají v Polsku málo. Zpáteční cestu jsme tentokráte zvolili přes Krakow a Katowice. Krakow i Katowice jsme projížděli už dost pozdě večer a cestou stále probírali, co se mohlo stát. Zhruba kolem půlnoci jsme překročili polsko – české hranice a zhruba o půl jedné v noci už jsme dorazili do Ostravy. Před naším domem jsem se s Tomem rozloučil a on vyrazil na poslední část cesty k sobě domů. Tímto se zakončil náš výlet na airshow do polské Radomi. Nelitovali jsme, že jsme do Polska na airshow vyrazili. Byli jsme rádi, že jsme tam byli, jen nám bylo a stále je líto té obrovské tragédie, která se tam stala. Nedá se nic dělat a život jde dále.

Fotografie jsou umístěny v sekci Fotogalerie.